Curriculum


ŽivotopisŽivotopis
Samostatné výstavySamostatné výstavy

Zpět | Home

Výstava

www.srncova.cz

 

Emma Srncová

Emma Srncová

Malířka a grafička

Životopis
 

Narozena 22. srpna 1942, Praha

EmmaNarodila jsem se jako ne příliš dravá "lvice" 22. srpna 1942 v Praze, v sanatoriu Dr. Jerieho, kam si moje maminka "odskočila" z Plzně, kde jsme v té době bydleli. Mé rodné jméno je Macenauerová. Původ? "Buržoazní," jak stálo ve všech posudcích.
Pradědeček Fridrich Ludvík MacenauerPradědeček Fridrich Ludvík Macenauer byl centrálním ředitelem statků Karl Fridricha Stadiona-Thannhausen. Svobodný hrabě si natolik oblíbil jeho rodinu, obzvláště jeho dva syny Bedřicha a Emericha (mého dědečka), že po předčasné smrti jejich rodičů se o ně staral jako o vlastní. Dal jim dokonalou výchovu, poslal je do škol a po své smrti jim odkázal všechny svoje alodiální statky. Není proto divu, že se mnozí domnívali, že chlapci jsou ve skutečnosti syny hraběte Stadiona. I v rodině se o tom vedly spory. Jedni byli "pro" Stadiona, druzí naopak zdůrazňovali počestnější spřízněnost s nebohatým rodem švýcarských aristokratů Matzenowerů.
Zámek Úlice u PlzněRodina Macenauerových žila na zámku v Úlicích u Plzně. V úlickém zámku byl pěkný anglický park, ten jediný jsem později užila v padesátých letech, když jsme se sestřenicí Hanou tajně přelézali plot do zámku, který obhospodařovalo místní JZD. Dříve býval v parku tenisový kurt. Starší bratr mého otce Pavel byl vynikající tenista, který spolu s Janem Koželuhem reprezentoval naší republiku v Davis cupu a turnajích po celém světě.
Babička Emma rozená MachackovaSvé křestní jméno mám po babičce Emmě Macenauerové. Byla vídeňská Češka, ale do smrti se nenaučila dobře česky. (Zřejmě i to nadání na učení cizích jazyků máme společné). Já už jsem ji bohužel nepoznala, ale musela to být nádherná bytost. Na její krásu a šarm ještě po desetiletích staří páni vzpomínali: "Paní Macenauerová... Jak ta tančila valčík!"
Svatební fotka rodičů: Eliška Egertová a Bedřich MacenauerBabička Emma měla s dědečkem šest dětí, čtyři syny a dvě dcery. Nejmladší z nich byl můj otec. Proto na něj zbyl "jen" velkoobchod s uhlím v Plzni. Odmalička se zajímal o sport, ale protože v sedmnácti letech prodělal obrnu, nemohl se, jako jiní Macenauerové, věnovat sportu aktivně. Moje matka Eliška, rozená Egertová, pocházela z Kuklen u Chotěboře, o její rodině toho moc nevím. Maminka "táhla" celou rodinu v době, která pro ni musela být strašná. Když jsme se přestěhovali do Prahy, tatínek nakonec dělal to, co měl nejraději - hudbu, ale maminka musela jít ve svých padesáti letech poprvé do práce, ještě k tomu do účtárny (pro mne děsná představa). Myslím, že na tento způsob života nebyla vůbec připravená.
RodinaBratr Bedřich, o čtrnáct let starší než já, jediný mužský potomek celého rodu Macenauerů, byl pro mě vždy něco zvláštního. Je muzikant s absolutním sluchem, a tak už od mládí žil spíše ve světě hudby. Silně prožíval osvobození Plzně americkou armádou. Mě v mých třech letech naučil zpívat americkou hymnu a salutovat. Později byl vyloučen ze školy za nošení kytek k pomníčku amerických vojáků. Poslali ho na převýchovu do továrny k soustruhu.
Klášterní škola, Plzeň 1948. Druhá řada zdola - druhá zlevaDo školy jsem začala chodit do kláštera. Ale psal se rok 1948 a klášter právě zrušili. Jsem levák a tenkrát nebylo dovoleno levou rukou psát. Tak mě předělali. Píšu teď sice pravou, ale zato to nikdo nepřečte. Vše ostatní, včetně malování dělám levou rukou, a tak při podepisování obrazů dochází k tomu, že se nejdříve pravou rukou, tužkou podepíšu, a pak to levou, štětcem, ještě jednou vezmu zprava doleva.
Biřmování, asi třetí třídaV době, kdy mně bylo asi tak kolem deseti let, tatínek s bratrem Béďou účinkovali v nedělních, dětských představeních v Malém divadle v Plzni, Béďa dirigoval, tatínek hrál v orchestru. Já v té době chodila do baletu a slušně jsem zpívala. Také jsem tancovala v dětském sboru jako jeden z vojáčků v baletu Louskáček a v opeře Jakobín jsem to zkusila mezi dětmi ve škole. Jednou potřebovali do pohádky někoho, kdo by zpívání smutné Popelky doplňoval "vrkáním holoubka" do rytmu, jako dialog. Vybrali mě. Vše probíhalo dobře, až nastalo představení, kdy můj hrdý tatínek pozval nějaké známé, aby si poslechli, jak krásně "vrkám". Zrovna na ten den jsme měli s dětmi nějakou "důležitou" rvačku za jevištěm a já jsem "vrkání" prošvihla. Sice jsem se vrhla k mikrofonu a úplně mimo zavrkala, ale už jsem to nezachránila. Byla jsem potom dlouho zavřená v šatně, než rozzuřený bratr s tatínkem odešli na nedělní oběd. Chudák maminka. Nikdy neměla divadlo ráda, a nakonec jsme tam skončili všichni.
Aranžované foto do rodinného alba, které nevystihuje skutečnostKončím 8. třídu ve Strašnicích a nedostávám doporučení ke studiu. Bylo mi to úplně fuk. Zato moje maminka dělá, co může a nějakým způsobem se dostávám na gymnázium do Karlových Varů. Ve škole, jak se stalo pravidlem, se profesoři rozdělili na ty, kteří mě měli rádi a ty, co jsem jim šla na nervy. Myslím, že jsem byla oblíbenec našeho třídního "Mukyny". Posadil mě do první lavice, přímo před sebe a stále se mnou žertoval. Zato když přišel do třídy profesor Šimonovský, musela celá třída stát v pozoru a při usednutí za katedru si dal před sebe květináč, aby mě neviděl. Jeho slogan: "Macenauerová, Macenauerová, vy skončíte na smetišti dějin!", nelze zapomenout.
ManekýnaV desáté třídě, při tělocviku nastal jeden z osudových momentů v mém životě. Z Ústavu bytové a oděvní kultury přicházejí dvě paní hledat nové manekýnky. Klusáme kolem nich v modrých trenýrkách, jako grošáci. Ještě s jednou spolužačkou jsme vybrány do užšího výběru. Ke svému údivu jsem konkurs vyhrála a ráda začínám chodit do kursu pro manekýnky. Vede ho hluchoněmá Věruška Waldhansová, která má v sobě ohromnou grácii a půvab. Učí nás chodit s knihou na hlavě, jako po provaze, svlékat si elegantně kožichy a rukavice, líčit se a stolovat. Pro mě byl hlavní problém vysoké podpatky, protože do té doby jsem chodila většinou v keckách a kalhotech. Myslím, že takové kursy by měly být povinné pro všechny dívky v tomto věku.
Scénka: 'Krejčí'Koncem léta roku 1960 je mi osmnáct let a odjíždím s módní přehlídkou na Mezinárodní výstavu o Československu do Kyjeva. Je to velká kulturní akce. Předvádíme na stejném pódiu jako hraje Černé divadlo Jiřího Srnce. To zrovna procházelo jedním z přerodů a vypisuje konkurs na nové členy. Když jsem se vrátila do Prahy, šla jsem na konkurs. Tenkrát mně přišlo legrační, že si mám představit, že jsem strom a rostu, nebo smutná židle, ale později se to stalo mou normální každodenní činností. Dostávám roli "Pradlenky" a oživlé krejčovské panny.
Černé divadlo Jiřího SrnceVyjíždíme na první zájezd do východního Německa, kde spíme v levných hotelech, třeba i ve sklepě s mokrými peřinami. První cesta všech vede do drážďanské a dalších galerií. To byl asi moment, kdy jsem se začala, zpočátku s nijak zvláštním nadšením, motat kolem výtvarného umění. Potom přišly zájezdy po Československu, po vojenských posádkách a já se scénkou "Pradlenka", kde se perou dvoje pánské spodky a jedny dámské kalhotky, slavila veliké úspěchy. Z té scénky se stala dnes už klasika a dědí ji všechny Srncové (od dcer po manželky).
Život bez kytaryJe mi devatenáct let a dostávám nabídky na filmy, v jednom pak dokonce hraji. Jmenoval se "Život bez kytary" a já jsem představovala chuligánku s kytarou, která přebrala kluka slušné dívce. Potom jsem dokonce zkoušela s panem režisérem Jasným a panem Brodským film "Až přijde kocour" roli komediantské dívky a vlastně nevím, proč jsem ji nakonec nehrála. Asi to byl osud. Navíc si myslím, že jsem nebyla nikdy dobrá herečka, ani v soukromí. Nikdy jsem se neuměla takzvaně odvázat, a to ani na jevišti. Snad jedině na diskotéce. V divadle si pamatuji na momenty během představení, kdy jsem si říkala, co se tady vlastně motám.
Jan Werich vzpomíná na moji maminku, která se mu zamlada moc líbilaV New Yorku jsem poznala některé osobnosti české emigrace. Největším zážitkem bylo setkání s Jiřím Voskovcem. Byli jsme tenkrát pozváni na nějakou párty. Do dveří vešel pán, nahoře bez vlasů, ty začínaly až nad ušima, úplně šedivé, ale zato až na ramena. Pozdravil nás perfektní češtinou. Sedli jsme si k jeho stolu a poslouchali jeho vyprávění, které provázel pohybovými etudami. Až po chvíli jsme se na sebe s Jirkou podívali. "Není to Voskovec?" Byl. Ptali jsme se na všechno možné a on vždy odpovídal: "To my s Jenem jsme to mysleli nebo dělali takhle!" Tenkrát jsme pochopili, že i když jeho život v Americe byl celkem úspěšný, jeho opravdový život byl ten, který strávil s Janem Werichem. S tím jsem se potkala mnohem později, na narozeninách sochaře Vladimíra Preclíka, kde vzpomínal na moji maminku, která se mu zamlada moc líbila.
Italská rodinka - Emma, Barborka, Honza, LucieDěti dodnes vzpomínají na období, kdy jsme jezdili s divadlem, jako na dobu, kdy jsme spíš jako kamarádi než rodiče, trochu jako Ježíškové, přijížděli ze zájezdů s plnými kufry dárků a prožili s nimi pár krásných dnů a už zase jeli. Zůstávám tedy raději víc doma a na zájezdy odjíždí Jirka většinou sám. A tak se stalo, co se stát muselo. Při tomto stylu života jsou lidi spolu buď dvacet čtyři hodin denně, nebo se vidí až po třech týdnech, nebo po třech měsících. Na představení "Týden snů" přichází do divadla nové dámské osazenstvo. Mezi nimi nová "Líza Doolitlová". Je fascinována, stejně jako já před lety, svým šéfem a, bohužel, mým manželem. Nastává klasika...za tři měsíce jsem byla "rozvedená paní se třemi dětmi." A právě tady mi moc pomohlo malování. Seděla jsem a malovala a malovala.
Pavel s OtíkemVzali jsme se 26. 4. 1986. Pavel Beránek, jak se můj muž jmenuje, se k tomu příjmení moc nehodí, a tak mu většina kamarádů říká Beran. To mu nevadí, zato nemá rád, když mu občas někdo řekne pane Srnec. K padesátinám jsem dostala od dětí drsnosrstého trpasličího jezevčíka Otíka. Můj muž sice nejdřív prohlašoval "buď já nebo pes", ale teď bych asi šla spíš já než pes. Ačkoli máme s Pavlem dohromady pět dětí a osm vnuků, společně máme jenom rozmazleného psa.
Emma dnesNedávno mi bylo 55 let. Vzpomínám na dobu, kdy se mi z pohledu mých dvaceti let zdáli třecetiletí jako staříci a padesátiletí těsně nad hrobem. Nyní, když jsem i já překročila onu magickou padesátku, která s každým nějak zacloumá, vlastně ani necítím, že se se mnou stala nějaká velká změna. To jenom ze zrcadla na mne kouká nějaká starší paní. Ale když jsem někde, kde si myslím, že bych chtěla být co nejvíc, ať je to les, nebo moře, cítím se zase jako mladá holka. Sedím, koukám, bilancuji. Byl to, a snad ještě bude, život, za který jsem vděčná, a doufám, že ke mně bude osud i nadále milosrdný a po každé facce přijde pohlazení, jako doposud...