Výstava
Zpět | Home



Setkání jsou různá - příjemná, nudná, inspirující, zbytečná... S Janem Hískem jsme se setkali několikrát. Měli jsme možnost navštívit jeho ateliér, zblízka poznat jeho grafiky, mluvit o úspěších, zklamáních a přáních. Setkali jsme se s mladým výtvarníkem, o němž Mistři hovoří v superlativech a s respektem, ovšem médiím jakoby se vyhýbal.

Kdo je ona „tajemná postava“, která podstatnou část dne tráví v odlehlém ateliéru pod pražským „mostem inteligence“, odkud vyjíždí přednášet na prestižní umělecké školy do zahraničí? Kam zařadit člověka, který v době technického šílenství vymyslí a pracuje vlastní grafickou technikou, náboženskou tématiku považuje za nevyčerpatelný zdroj symbolů, pomocí nichž lze i dnes okolí oslovit a zaujmout, který, ač označován za vynikajícího grafika, chápe náročné techniky hlubotisku jako „pouhý doplněk“ svých obrazů a kreseb, kdo se oficiálnímu „zaškatulkování“ brání natolik, že raději volí vlastní, uměleckým společenstvím a sdružením se vyhýbající cestu? Podaří-li se touto výstavou alespoň částečně přiblížit zajímavou osobnost Jana Híska, pak naše setkání nebyla marná.

Petr Kraus, ArtForum


DEN, KDY LIDÉ UVIDĚLI KOMETU
(Poselství umělce Jana Híska)

Jednoho dne se na nebi objevilo světlo, jasnější než ostatní hvězdy, nebeské osvícení na temné obloze. A zatímco někteří lidé mluvili o tom, že bude válka, přírodní katastrofy a hlad, málokdo si uvědomil, že to je vlastně naplnění dávných předpovědí, slibu míru, naděje a svítání zázraku. Světlo ohlašovalo příchod Beránkův, narození syna Božího a Spasitele Světa.

U jeho kolébky nebyly tři sudičky, ale tři králové z východu, kteří vedeni tímto světlem na nebi, cestovali až do Betléma, aby ho uviděli a poklonili se mu, neboť jim bylo zvěstováno, že se narodil Král Králů. On sám se nazýval „Syn člověka“, protože věděl, že přišel na svět jen za jedním účelem: aby se narodil jako člověk a zemřel za své bližní, aby jim dal tu oběť největší, svůj vlastní život.

Ale on nebyl jen Synem člověka, on také jako člověk žil. Kristův křest, provedený Janem Křtitelem byl také důkaz, že na sebe vzal dědičný hřích všech lidí. Pak strávil čyřicet dní v samotě, meditováním a na modlitbě. Nato odešel kázat a lidé přicházeli a naslouchali mu. Vyprávěl jim o svém království, o kterém řekl, že není z tohoto světa. Viděli, že je dobrý kazatel a brzy měl mnoho následovníků. Uvědomovali si totiž, že to, co jim říkal, mělo opravdu smysl: člověk by neměl ubližovat svým bližním, protože jsou všichni děti Boží, tedy navzájem bratři a sestry. A že aby jim bylo odpuštěno, musí nejdřív oni odpustit těm druhým.

Měl rád neviňátka i hříšníky. On věděl, že jejich hříchy pramení jen z jejich slabosti, že se narodili dobří a nevinní, stejně jako děti. Ukázal jim, že je pro ně cesta k spáse, budou-li svých hříchů upřímně litovat. Učil je milovat se navzájem a také o tom, že lidé se nemají míjet nevšímavě tak jako se míjí lodi uprostřed noci, ale že se mohou setkávat na moři vzájemné lásky.

Zatímco mnozí byli osvíceni jeho učením, druzí ho nenáviděli a dokonce se proti němu i spikli. O své poslední večeři dal lidstvu slavnost Mše svaté, to jako připomínku, že sice opustí tento svět, ale že nikdy neopustí je samotné. Byl zrazen, zajat, souzen a potupně popraven. Zemřel v bolestech, tak jako lidé umírají, pravděpodobně v těch nejkrutějších, co si lze představit. Pak vstal z mrtvých a na své cestě do nebes jim zanechal své poslední poselství: „Já jsem vaše Cesta, já jsem vaše Naděje.“

Jeho obět byla pro mnohé ztracena - ti nikdy neuviděli světlo poznání. Jiní se snažili žít životem, o kterém kázal, ale nebyli dost silní a selhali. Ale bylo mnoho takových, co zvítězili sami nad sebou a ještě daleko více se jich o to snaží dnes, protože věří, že On je jejich Naděje, jejich jediná naděje...

© Jan B. Hurych
Hurontaria - česko-anglický časopis

Obrázky jsou na stránce uloženy ve třech velikostech.
Copyright 1999 Jan Hísek, ArtForum / ICZ a.s.
Veškerá práva vyhrazena.