Prožíváme v životě různé chvíle: veselé i smutné, osobní i společenské. Někdy jsou to malé okamžiky, dokonce i jen vteřiny, které stejně rychle přijdou a odejdou - a už je víc neuvidíš. To jsou právě chvíle jako stvořené pro fotografování, a těm fotografiím se pak říká dokumentární. Pak je ovšem ještě fotografie dokumentární a zároveň umělecká. Ta nejen dokumentuje, ale ještě jakoby analyzuje tu či onu chvíli, dobu nebo prostředí. A vyzdvihuje to podstatné. Nejde jí jen o záznam, ale hlavně o navozování atmosféry. Proniká jaksi přímo do duše lidí či situací, které zachycuje.

Takové je fotografické dílo učitele fotografie na FAMU, zakladatele atelieru fotografie na UMPRUM a bezvadného člověka Pavla Štechy. A také mnohonásobného autora knih: kouzelná je například jeho kniha „Praha - průchody a pasáže“, zobrazení onoho tajemného světa, docela odlišného od našeho, řekl bych 'svět Egona Erwina Kische', který dokonce kdysi také napsal esej „Monografie průchodů“. Je to svět, který mi také už kdysi učaroval, svět lidí, kteří žijí jiný život než my, ta uspěchaná generace. Je to svět pozastavení a přemýšlení, svět bohužel už také pomalu mizící...

Nejvíc mě zaujaly autorovy fotografie ze srpna 1968. Zažil jsem ty smutné dny dokonce sám osobně, ale kolik bych asi musel popsat stránek, abych vystihl to, co říká jeho jedna, jediná fotografie - a pochybuji, že bych přitom pověděl tolik, co ona. A už vůbec ne tak dobře, jako to umí oko jeho kamery, oko umělce. A co je ještě pozoruhodnější: z jeho fotografií dokonce vidím, že jsem se tehdy ani moc dobře nedíval kolem sebe...

Podobný dojem na mě udělaly i fotografie z doby okupace, kterou jsem už nezažil - odlétl jsem jsem tehdy do Londýna a pak jsem místo cesty zpět „omylem“ nasedl na letadlo, které mě odneslo do Kanady. Také listopad 1989 jsem neprožíval doma. Pravda, byli jsme tehdy pořád u televizních obrazovek, abychom viděli, co se děje ve vlasti a vítali jsme novou svobodu stejně nadšeně - ale tady v Čechách to bylo něco jiného, tady se opravdu rodila. A každá ta tvář na těch fotografiích, to je jeden život ztracený a znovu nalezený, jedna malá historka z příběhu jedné velké doby. A když se člověk na ty fotografie zahledí, a hlavně když se přitom zamyslí, tak je mu líto, že si toho už dnes někteří lidé neumí vážit. Protože ač přitom byli, oni to vlastně neprožili. Vzpomínám na svůj první krásný pocit svobody, bylo to prostě nepopsatelné. Ale sotva to mohu srovnávat: byla to pořád jenom v cizině.

Život se nezastavil a umělec zůstal svému poslání věrný dál. Pravda, hodnoty a cíle se trochu změnily, život totiž nejsou jen ty velké okamžiky, ať už smutné či radostné. Život se také skládá z mnoha okamžiků malých, všech pomalu navlékaných, den po dni, na náhrdelník času. Ne každý den je svátek a přesto musí jít život dál. I tuto poezii všedního dne najdeme v díle Pavla Štechy a jeho pohled je stejně bystrý a hluboký. A co víc - nacházíme v jeho díle i naději, protože - proč si to nepřiznat - ani optimistou se člověk jen tak nenarodí, ale musí se jím teprve stát.

© Jan B. Hurych
Hurontaria - česko-anglický časopis

Čtvrtstoletí okamžiků

Před tím, než se Pavel Štecha, budoucí pedagog fotografické dokumentaristiky objevil, nebyl termín dokumentarista v oboru fotografie aplikován. Výraz se běžně užíval pro určitou větev kinematografie - mezi fotografy se vydělovali nanejvýš reportéři. Diplomový soubor záběrů ze starobince u svatého Tomáše na Malé Straně, jímž absolvoval katedru fotografie FAMU, pořizoval Štecha v letech 1968-1970. Když začal, nebylo mu ještě čtyřiadvacet. „Do starobince jsem chodil dva roky a stal se očekávanou návštěvou...“ Tak ovšem neuvažuje fotoreportér.

Filmový dokument zná časosběrný snímek - metodu postupného završování díla. Soubor fotografií je třeba postavit jinak: Štechovy záběry představují solitéry, zároveň ale coby stavební součásti zakládají celek. K publikování dvouleté práce nakonec postačí dvoustrana a při zběžném listování se hlásí podobnost s reportáží: jsou tu detaily, celky i polocelky. Z jednotlivých snímků se ale nedá složit průběh nějaké akce. Štecha tak neztrácí jedinečnost fotografie: ta tkví v okamžiku vytrženém z toku času - mistrovství pak spočívá v tom, kterak je ono okamžení vždy znovu naplněno významem. Kdybychom chtěli postupy Pavla Štechy zjednodušeně shrnout v stručné heslo, nabízelo by se sousloví - zúčastněné pozorování: „Nemohu stisknout spoušť bez citového vztahu k okamžiku.“ Jedině takovýto přístup umožňuje autorskou výpověď, tedy to, co lze přijímat právě tak důvěrně, jak to před námi chápal fotograf.

Fotografuje-li Štecha architektury, modeluje záběr světelně. To předpokládá pochopení smyslu stavby a jejího tvarosloví, ale také trpělivost ve snaze nalézt příhodné osvětlení. Živé, dynamické snímky navíc vyžadují pevnou ruku a postřeh dovolující zachytit to, co z vnitřku lidské psýchy vyvře k povrchu na pouhé zlomky chvil. A mezi takovými momenty může v některých případech uplynout i více než dvacet let: častěji se prostě zjevy typu 68 a 89 v kalendáři neopakují. „Události osmašedesátého a devětaosmdesátého se srovnávat nedají,“ podotýká fotograf, „ale pocit, ten byl v něčem stejný. Pocit nutnosti fotografovat, zaznamenat. Pocit, že událost je jasně čitelná. Černí jsou černí, bílá září.“ Aby byl fotograf připraven vrhnout se do proudu času a vyrvat mu úkazy odhalující ducha doby, musí držet prst na jejím tepu vlastně neustále. Amatér se neuplatní: dlouho mu trvá, než se rozkouká a zahřeje na příjem. „Klíčem je pro mě pocit,“ vykládá svůj pracovní postup Pavel Štecha. Jeho čtvrt století trvající naladěnost se stala výzvou nejen pro celou řadu přímých žáků. V 70. a 80. letech ke Štechovu dílu vzhlížela značná část mladší generace. Vlnu dokumentarismu předznamenalo vystoupení trojice Ivo Gil - Markéta Luskačová - Pavel Štecha v červnu 1972 v Galerii výtvarného umění v Roudnici nad Labem. Nový trend na scénu uvedla historička umění Anna Fárová slovy, která nezůstala nenaplněna: „Otevření první fotografické výstavy v předsálí roudnické galerie by se mělo stát činem majícím důsledky. Činem důležitým pro nové vnímání fotografie...“ Rezonance této expozice je skutečně pociťována dodnes. Příčiny vystihla ve své diplomové práci Tři fotografové Petra Kosková postřehem, že daný způsob fotografování píše obrazové dějiny na „rozhraní vědy, umění a nesouhlasu.“

Uplatnit své vlohy mohl Štecha nejenom díky spolupráci s architekty, ale také se sociology a s filmovými dokumentaristy. Zúčastnil se sociálních sond v rámci asanace řady měst či jejich čtvrtí. Internetově publikované snímky vznikly z autorovy vlastní iniciativy.

Pavel Štecha dokáže vykřesat zjevení podstaty v místech, která jsou běžně dostupná a zdánlivě nic neskrývají. Cyklus Majitelé chat - v němž jakoby se nic nedělo - vznikal zprvu v letech 1970 / 1972. Jak k námětu fotograf došel? „Chaty jsou český fenomén. Je v nich všechno: závist, příroda, uložení peněz, nenávist, devastace, krásná architektura a kýč, přátelství, podoba majitele a jeho domu, tragédie i směšnost.“ Štecha se ovšem nemíní nad tématem povznášet: „Od narození až do roku 1986 jsem byl chatařem. Každé léto, každý víkend - od jara do podzimu na chatě.“ S odstupem deseti let dokumentarista místa původních snímků znovu obešel, aby k nim připojil dovětky výmluvně dokládající, co se změnilo.

Pavel Štecha se zabývá tématy, k nimž má vztah, které mohl blíže poznat - k nimž pronikl nikoli z vnějšku, nýbrž zevnitř. Náměty, u nichž k vazbě nedošlo a jež mu zůstaly cizí, se postihnout nesnaží. Celá léta například nebyla možnost vidět žádný Štechův snímek z ciziny, třebaže poměrně často - a někdy i dlouhodoběji - působil coby hostující pedagog v zahraničí. Teprve reprodukce v deníku Prostor, kde zastával roku 1992 pozici obrazového redaktora, výjimečně prozrazovaly, že fotoaparát umí brát i na cesty.

Štechův osud byl nerozlučně spojen s příběhy české kotliny hned v dětství, kdy ji brázdil v sajdkáru otcova indiána na výpravách za krásami vlasti. V prostoru vymezeném osobní zkušeností pak v letech zralosti sbíral okamžiky, jež nyní - slovo za slovem, větu za větou - skládá v knihu soudobých memoárů: „Když člověk vzpomíná, tak se mu vybavují obrazy statické - a ne kinetické. Vidí vlastně fotografie,“ tvrdí zaujatě. „Myslím, že každý člověk má svůj pořádek, svůj způsob kompozice, který si asi nese od narození.“ Když jedna ze Štechových fotografií v listopadu 1989 takříkajíc oblétla svět, sotvakdo mohl tušit, že má předobraz v krajině s kamenem v pravé dolní polovině, který vypadal jako hlava - čili v malbě visící kdysi ve fotografově dětském pokoji...

Josef Moucha