Výstava
Zpět | Home

Český člověk

V polovině minulého století Francouz Nadar zahájil velkou produkci fotografických portrétů, jimž nemohli počtem, dostupností ani věrohodností konkurovat malíři. Své portréty propracovával, výraz psychologizoval, vymýšlel pózování. Většinou šlo o osobnosti uměleckého světa. Avšak fotografie miluje obyčejné věci a k nim sestoupila z výšin umění. Miluje také obyčejné lidi. To věděl Disdéri a svým objevem „vizitky“ standardizovaného formátu 8,5 cm zachytil kohokoliv. Zobrazil vždy celou postavu od hlavy k patě v umělém prostředí ateliéru, ale v obyčejné póze s harmonickou a příjemnou optikou. Tak uvedl do fotografie její schopnost poskytnout levně a každému jeho podobiznu. Při bombastické reklamě a nízkých cenách dosáhl toho, že jeho portrétní ateliéry obléhaly v Paříži davy. Při mapování neznámých končin, ve válkách a na dalekých expedicích se v minulém století začaly používat cestovní fotoateliéry. Zajížděly ale také do nedalekých vesniček i vzdálenějších míst za jejich obyvatelstvem. V našem století, v letech 60. a 70., to byl vynikající americký portrétista Irving Penn, financovaný časopisem Vogue, který tuto tradici obnovil a zajel za domorodci do Kamerunu, Nové Guiney, Dahomey atd. Penn se vždy snažil o absolutní zjednodušení a zčistění fotografického obrazu. Kolem portrétovaného ponechával jenom imaginární prostor, kde občas záměrně ukázal malý detail prozrazující, že jde o ateliér. Nakonec zbylo jediné a podstatné: konfrontace objektu s okem za kamerou. Výjimečný portrét je vzácností. Podaří-li se, stane se tvářnost nějaké osoby extraktem lidské bytosti vůbec a začne promlouvat o člověčenství a nikoliv jen o jedné personě. V 50. letech Penn ještě nafotografoval v Londýně a v New Yorku různé typy řemeslníků se všemi atributy jejich práce. Prezentoval jejich celé postavy v patřičné póze, kostýmu a s nářadím na neutrálním jakoby neprostorovém pozadí. Navázal tak na obrovský projekt svého předchůdce Němce Augusta Sandera, který měl v plánu ukázat člověka 20. století, dokonce chtěl zdokumentovat celý německý národ. Začal v roce 1911 a končil vinou politické zvůle začátkem 30. let. Měl koncept, který mu pomáhal systematicky zmapovat celé téma. Rozdělil národ na třídy, profese, typy, určitá společenství - sedláky, maloměstské obyvatelstvo, ženy v domácnosti a v práci, studenty, profesory, vědce, vojáky, atd. Střídal celky, polocelky, detail; objekt nebyl izolován v ateliéru, nýbrž byl ve svém přirozeném prostředí zachycen tak, aby ho dokreslilo a stalo se nedílnou součástí portrétní fotografie. V současnosti u nás navazuje rozsáhlý projekt tří českých fotografů střední generace na všechny jmenované možnosti jejich předchůdců, s nimiž mají často mnoho společného jak v úmyslu, tak v provedení, ale zároveň jdou svou samostatnou cestou. Jan Malý, Jiří Poláček, Ivan Lutterer mají rovněž pojízdné studio, a to od roku 1982, kdy na jaře tato myšlenka vznikla jaksi mimochodem u příležitosti neuskutečněné objednávky fotografií českých krojů. Tehdy do jejich stanu pronikl obyčejný člověk z ulice s láhví vína v ruce, žilnatými pažemi, ve vyhrnutém tričku, pošpiněných montérkách, uvolněném ledabylém postoji, ale s přímým pohledem. Bezděčně udal téma a styl.

Vynikající portrét skutečně není častý jev. Profesionál dokáže samozřejmě vytvořit řadu dobrých portrétů, ale jen vzácně nastává ona zvláštní chvíle, kdy portrétovaný člověk vlastní silou své osobní přítomnosti stane se jsoucnem, vědomím, existencí. Je k tomu také zapotřebí empatie ze strany fotografů a toto jedinečné střetnutí nebo zvláštní vizuální dialog dokáže vytvořit z individuální osoby jakýsi nadosobní, sdělný a všeobecně platný model. Takový portrét se pak vryje nezapomenutelně do imaginární galerie naší paměti. To se tehdy přihodilo a tento vzácný úkaz probudil chuť našich tří fotografů dotknout se dalších a dalších osob v Čechách v mnohaletém, dnes už patnáctiletém projektu o obyčejných lidech, kteří tuto nosnou sílu v sobě mají. Vytvořila se tak idea velkého portrétního souboru Český člověk. Český člověk je portrét sestavený ze stovek portrétů jednotlivců. Cestovní ateliér dojížděl téměř do všech českých krajů a měst a očekával své návštěvníky. Každý, kdo přišel, nejprve získal svůj portrét na Polaroidu a to nalákalo mnohé. Každý mohl přijít z ulice tak jak je, s předmětem své práce nebo zábavy, s doprovodem přátel, rodiny nebo sám, jak si zvolil. Póza měla být přirozená, uvolněná a zaujímaná podle vlastního uvážení. Jednotné bylo použití osvětlení a neutrální pozadí. Manipulace objektem je minimální, spíše jen k podtržení přirozenosti. Proti množství a různorodosti před kamerou si fotografové určili disciplínu ve způsobu a pojetí.

Jan Malý, Jiří Poláček a Ivan Lutterer studovali společně v 70. letech FAMU, ale každý z nich pak šel svojí samostatnou a nezávislou fotografickou cestou. Na tomto společném projektu Český člověk je podle dalších dvou účastníků fotograf Jan Malý hlavní a hybnou silou celé věci. K této práci vyjíždějí od začátku 80. let průměrně třikrát do roka. Ponechávají náhodě, kdo se přihlásí. Je to vlastně celé výzva k nahodilosti. Lidé náhodně přicházejí a nesou si s sebou náhodně přítomnou a nepřipravenou vlastní skutečnost onoho okamžiku - o to skutečnější. Vyskytují se tu atributy, předměty, které bychom na zakázkovém ateliérovém portrétu marně hledali a které hovoří nejen o tom každém člověku, ale také o době. Tašky, nářadí, kočárky, helmy, hračky, svářečské brýle, zvířata, pracovní obleky, oblečení všedního dne, atd. To vše obráží každodennost bez přetvářky. Většina z nich by se asi nikdy takto neodhodlala zajít do ateliéru, ale poněvadž celá akce vypadá jako pouťová atrakce, jaksi nezávazně, a je tu také ten okamžitý polaroidový snímek a cosi mimo umělecké pretence a konvenci, nikdo se nebojí vejít. Polaroid je zároveň navázáním kontaktu, první zkouškou i korekturou výsledné fotografie.

Patnáct let změnilo tvářnost Českého člověka, nezměnilo však metody autorů při jeho fotografování. Tím víc vyvstává historická proměna fyziognomií, a to nikoliv jen ve vnějších znacích oblečení, ale především v postojích, pohledu a celkovém vzhledu. Ona minulá podrobenost, zkroušenost a nejistota ustupuje většímu sebevědomí a sebedůvěře. Podtrhují to pózy a výraz. Také šeď minulého konformního oblečení vystřídalo osobitější ošacení a celková individualizace. Před námi defilují všechny generace, rodinky, páry, přátelé, skupinky a jednotlivci. Také čeští trempové, čeští „veteráni z Vietnamu“, čeští „Indiáni“ a jiní pozoruhodní Češi se svojí bláznivou vynalézavostí a hravým humorem. Stereotyp fotografického podání nikoho nepreferuje. Tím jasněji vystupují drobné či větší odlišnosti. Nemusíme se zdržovat analýzou fotografie jako jednotlivého díla, neboť způsob je usměrněný a repetitivní, zato nás nutí při prohlížení této vzorkovnice Čechů koncentrovat se pouze na každý jednotlivý dílec celkové stavby projektu. Jestliže byl Penn estét, Sander systematik a Disdéri obchodník, je nutno říci, že trio českých fotografů je v tomto smyslu zcela odlišné. Svůj projekt si od počátku financují sami a věnují mu svůj volný čas. Nevytvářejí Sanderův průřez třídami a společností národa. Nearanžují Pennovy umělecké portréty intelektuálů a exotů. S ním mají společnou pouze současnou technickou výbavu a zdůraznění abstraktního prostoru a tím i vyčlenění a ozvláštnění portrétovaného na abstraktním pozadí. Je tak vyzdvihnut „kdokoliv“, je vyjmut z ulice, z přirozeného prostředí a předveden na neutrální podklad jako objekt výzkumu. Je tak na něho lépe vidět, nemůže nám nic zakrývat a nic nebrání ho pozorovat.

Je Český člověk odpovědí na otázku kdo jsme? Dnes asi nedohlédneme celého významu tohoto projektu a odpověď přijde v budoucích letech. Maskot, fátum, prvotní „Český člověk“ zůstává nadále aktuální.

Anna Fárová


Obrázky jsou na stránce uloženy ve třech velikostech.
Copyright 2001 Malý, Poláček, Lutterer, ArtForum / ICZ a.s.
Veškerá práva vyhrazena.