Výstava
Zpět | Home

Soutěž - Michal Cihlář - Cestovní deníčky

Michal Cihlář - Cestovní deníčky

Až zhruba do poloviny minulého století bývalo běžné, že se umělci vydávali za inspirací na cesty. Chodili malovat do plenéru, což mohlo být jen za humna, ale velmi často vyjížděli buď do míst, která byla kolébkou výtvarného umění, nebo kde se sdružovala tehdejší bohéma. Pokud jim finance dovolily, neváhali cestovat za cizokrajnými náměty či jiným světlem.

Dnes cestujeme téměř všichni, dovolené na druhé straně zeměkoule už nejsou takovou zvláštností, a tak se i z umělců stali víceméně běžní turisté. Přesně před dvěma lety se ale starý dobrý cestovatelský styl objevil na stránkách ArtFora v podobě Poutnického deníku Jiřího Boudy. Letos přichází pootevřít své cestovatelské deníčky a to rovnou jednaosmdesátkrát, grafik Michal Cihlář.

Jako cestující umělec i zvídavý turista na dovolené s manželkou, sochařkou Veronikou Richterovou a často i se dvěma dcerami si je doslova tvoří už od roku 1989. Obsahují celkem 4 426 stránek záznamů a kreseb ze 40 zemí, od rodných Čech přes Slovensko, Maďarsko Švýcarsko, Francii, Itálii, Skandinávii, Anglii a Irsko, dále z Kuby a Mexika, USA a z druhé strany třeba Kambodže, Indie, Laosu, Libanonu, Egypta, Tunisu, Portugalska, Řecka až po rodinnými dovolenými proslavené Chorvatsko.

"Deníčky si na cestách píšu už dvacet sedm let. Jsou pro mne úložištěm dat, emocí, barev i různých inspirací. Mají pro mne daleko větší váhu než fotografování. Při kreslení totiž musím se zobrazovaným objektem splynout, prožít si ho, i když se většinou jedná jenom o minutová zastavení. Přitom pořád zůstávám pouhým zapisovatelem událostí a vjemů, které mi jdou na cestách naproti. Já sám pouze reaguji, nic nevymýšlím. Předem rozsah ani obsah deníčku neznám, všechno vzniká jaksi on-line. Je to vzrušující a hlavně návykové...," popisuje svou tvůrčí zálibu Michal Cihlář a ještě doplňuje: "Poctivě si píšu a kreslím, co bylo, kde to bylo a hlavně v kolik hodin. Přesný čas je totiž velmi důležitý, ať už k ukotvení vzpomínky, anebo k dohledání příslušné fotografie v našem rozsáhlém fotosběrném archivu, který se ženou už dlouhé roky společně budujeme."

Už hlavní tvorba - linoryty - dává tušit, že Michal Cihlář dostal do vínku preciznost a systematičnost, a nebýt pověstné třetí sudičky možná by dnes seděl kdesi za kancelářským stolem s uspokojením pečlivě vepisoval čísla do kolonek "má dáti - dal". Jenže ta třetí přišla s darem neobyčejné tvůrčí fantazie. Díky ní a klukovské duši, kterou neodehnal, se stejným nadšením a zaujetím vnímá vůni dobrodružství nejen při cestách do exotiky, ale i při každém sebeobyčejnějším výletu nebo vycházce. Každý kamínek či pírko se v kontextu s nimi stává pokladem.

A tak na rozdíl od běžného turisty vyjíždí na cesty vyzbrojen nejen základními potřebami jako je šatstvo, obuv plus nějaký ten proviant, ale do zadní kapsy kalhot si zasouvá ručně dělaný deníček, do něhož bude vše zaznamenávat, černý mikrofix a kolečko průhledné lepenky, aby drobné či dokonce sypké artefakty udržel na stránkách přesně tam, kde mají evokovat vzpomínku. Pomocí těchto střípků se navštívená místa stávají znovu hmatatelnými, zhmotňují se na rozdíl od vzpomínky, jíž ohraničuje rozměr fotografie či pohlednice. Kresbou si stejně jako psaním zážitky vtiskává do paměti, podobně jako při učení. Pořízené fotografie mu pak pomohou vzpomínku upřesnit v detailu, zostřit její obraz.

Mile staromilské cestopisné deníčky představují archivovaný čas a Michal Cihlář je zapisovatelem, ilustrátorem a především sběračem. Příhod, vjemů i reálií.

Prostřednictvím otevřených stránek jednotlivých deníčků projedeme s Michalem Cihlářem 940 kilometrů dlouhou trať z Káhiry do Asuánu, podíváme se na přelidněnou pláž v Cannes, opičí kolonii na Gibraltaru, hřbitovy s hroby velikánů umění, ale i takové, kde kypí všední život a vše září barvami. Zavítáme do Monetovy proslulé zahrady v Giverny, která si i v rychlé kresbě vyžádala použití barev, jindy zas do Hemingwayovy kubánské vily, jejíž zahrada působila na Michala Cihláře a jeho manželku Veroniku jako pravý ráj, což dokládá spousta rostlinného materiálu. V Laosu se s nimi na pozvání pozůstalých zúčastníme pro nás Evropany asi těžko pochopitelného pohřebního obřadu, během něhož do připraveného domečku přinesou příbuzní nebožtíkovi dary. Následuje pár rychlých fotek s mnichy a ti se ještě před zraky pozůstalých vrhnou na domeček a "vybílí ho". Prostě zloději na hřbitově v posvěcené verzi.

Deníčky neobsahují jen pamětihodnosti, přírodniny, ale třeba i obaly od krajových cukrovinek a čajů. Místa poetická se střídají s těmi nejprozaičtějšími byť, jak to říct, "s vůní" Orientu, jako je záchodová stěna v indickém Džódhpuru. Pobaví i památeční hovínko od vypuštěného myšáka, na rozdíl od klíštěte, které se v lese chtělo k rodině přidat. Tu a tam je deník psaný krví. Život uvnitř deníčků pulzuje. Stačí se jednoduše podívat na kteroukoliv stránku, a ta i bez čtení hned sama vypráví malý, všedně nevšední příběh.

Kromě květnového virtuálního seznámení zde v ArtForu, se nabízí možnost podívat se na deníčky v jejich reálné podobě v rámci Cihlářovy retrospektivní výstavy nazvané prostě: CESTOU. K vidění bude od 12. 5. do 10. 7. 2016 v galerii Letohrádku Ostrov. A hned dva deníčky z Kuby, v knižní verzi nazvané rovněž Ostrov, vyjdou u příležitosti výstavy ve zlínském nakladatelství ARCHA. Zájemci si je budou moci pořídit i v běžné distribuční síti coby hmatatelnou vzpomínku na jednu neobyčejnou výstavu. A třeba se jimi inspirovat při uchovávání zážitků z letošních prázdnin.

Zuzana Ottová
květen 2016

Obrázky jsou na stránce uloženy ve třech velikostech.
Copyright 2016 ArtForum / ICZ a.s.
Veškerá práva vyhrazena.