Výstava
Zpět | Home

Soutěž - Novinky II. 2017

Novinky II. 2017

Máme tu prosinec a s ním pravidelnou vánoční výstavní nadílku. Každý z šestice vystavujících ozdobil stránky galerie pěti výtvarnými díly. Až na jedinou výjimku se jedná o ukázky nejčerstvější tvorby, tedy té z letošního roku, případně let jemu těsně předcházejících.

Pouze u Jiřího Boudy, který nás k velké škodě už žádným novým tvůrčím počinem nepotěší, se vracíme do 80. a 90. let minulého století, kdy litografie vznikly, ale námětově minimálně v případě Zasněžené hlásky popojedeme ještě dál do nedávné minulosti. První pětice vystavených prací se tak s lehkostí ujala úkolu navození sváteční vánoční atmosféry, k níž neodmyslitelně patří i vzpomínky. Rozsvětlená gotická okna Anežského kláštera či slavnostně nasvícené Rudolfinum s panoramatem Hradčan a z trochu jiného úhlu z protějšího břehu zachycený Karlův most v zimním pohádkovém hávu, jsou jim jistě dostatečnou kulisou. Přivolat je může i pohled na prázdné nádraží, kde na Druhém nástupišti postávají prázdné vozíky, jejichž krátkodobý obsah se už vydal na cestu právě odjíždějícím vlakem. Směsice zvláštního klidu, ticha, opuštěnosti, ale i výzev a možností se tu mísí v kuželech světla nádražních reflektorů. I tak pro mnohé začínají nejkrásnější svátky v roce.

Ne každému je ovšem přáno, aby byla myšlenka Vánoc skutečně naplněna. Karel Demel, respektive hrdinové jeho malých příběhů o tom ví své. Těžko půjde o dny plné pohody, když se kolem vás doslova ometá protivná a ještě k tomu víc než nehezká semetrika. Hořce úsměvný lept střídá čtveřice grafik, které si pohrávají se symbolikou. Společnost na nich lidem dělá zejména televize nebo zrcadlo. Jednu grafiku pak autor přímo nazval TV večer. Muže schouleného před nefunkční obrazovkou lehce přezíravě pozoruje prázdnými očními důlky na televizi uložený succubus. Spleť kabelů vedoucích od zdroje k přijímači umocňuje dojem, že mužův život, snaha vyznat se ve svých pocitech či vůbec ve všem, co k němu přichází, je pro něj příliš složitou záležitostí, k níž se nedokáže postavit čelem. V Single Karel Demel nastavuje zrcadlo nejen osamocenému muži, ale celému životnímu stylu nebo situaci, v níž se třeba i nechtěně lidé ocitají. Se znázorněním pocitů jde až na dřeň, odhaluje svaly a kosti, a to nejen na živých tvorech, ale i židle a stůl nabírají znepokojující až děsivé podoby, a tak se téměř nabízí srovnání s tvorbou Jana Kavana, anebo Gigerovým biomechanickým surrealismem. Vánoční pořady snad ve skutečnosti nabídnou osamělým duším něco pozitivnějšího a do zrcadel nechť se pro jistotu nedívají.

Při prohlížení linorytů Ivo Křena trochu pookřejeme. Přináší vesměs hřejivé ukázky ročních období plných barev a vůní. A i ty zimní mlhy jsou v jeho spodobnění příjemně konejšivé, okořeněné malou špetkou tajemna a zádumčivosti, ale tak dobře odváženou, aby nevyvolala mrzutost, touhu schoulit se víc do sebe. Naopak mraky probleskující světlo dává naději, že jen se mlha zvedne, čeká nás krásný zimní den.

Byť jsou černobílé, přesto se u kreseb Ladislava Kuklíka ohřejeme. Defilé zvířat totiž jasně naznačuje, do jakých zeměpisných šířek jsme jejich prostřednictvím dostali pozváni na krátkou návštěvu. Rušit bychom však rozhodně neměli. Ani gorilu v hlubokém zamyšlení, přestože bychom se pravděpodobně dozvěděli něco mnohem moudřejšího, než se na nás valí z médií všeho druhu. Vyrušit pantera nebo geparda se také nedoporučuje, mohlo by nám být brzy až příliš horko. Už samotný pohled panteřích očí mluví za vše. Kolem následujících dvou samců, kteří jsou pěkně v ráži, je rovněž lepší našlapovat po špičkách a do pětice, vylekat slona se taktéž nemusí vyplatit. Že se není čeho bát, když jsou všichni jen dvojrozměrní? Jistě, jen kdyby nepůsobili tak, jako pověstný golem. Skoro se chce věřit tomu, že Ladislavu Kuklíkovi stačí připsat kamkoliv na papír kouzelnou formulku a gorila promluví, panter skočí, gepard se rozběhne, a možná kolem nás stihne ještě malou kličku. Jestli by si nás všiml slon, tak na to spoléhat moc nejde. Prostě jsou všichni natolik životní, aby člověka nenapadlo, jaké by bylo setkání s nimi v africké realitě.

Výběr fotografií z prázdninové výstavy Sáry Saudkové pravděpodobně leckomu zrychlí tepovou frekvenci a nastartuje erotické představy zasazené netradičně do obyčejného domácího prostředí. Koho by napadlo, kromě fotografky, že i míchání těsta se může proměnit ve vzrušující podívanou. Protiváhou čtyřem ženským aktům a poloaktům je Švec. Vypracovanou až šlachovitou postavu muže zabraného do práce kryje jen zástěra. Hledat odpověď na otázku proč si právě prostředí řemeslnické dílny a ševce, který má, jak to jen říct, nejlepší léta za sebou, fotografka vybrala. Zda jí šlo o to nafotit reálného člověka, nikoliv bezpohlavního modela a ukázat tak, jak vypadá skutečný život, kdo v něm na ženy čeká, že to nebude ani princ na bílém koni, ani napomádovaný krasavec s exotickým jménem zubící se thymolinovým úsměvem z filmových políček některé telenovely, musíme sami.

Tak trochu nepatřičně se tu mezi ostatními, kteří tu přes svá díly vyjadřují hlubší myšlenky a pocity, ocitá Jiří Slíva. Je jednoznačné, že grafik a humorista v jedné osobě chce návštěvníky především bavit. Umístění jeho prezentace v závěru výstavy je sice dáno abecedním pořadím, přesto je ideální, protože zábavě bude patřit i poslední den měsíce prosince a současně poslední den letošního roku, tak proč se neinspirovat autorem, nevyhledat ten správný mok, kterému budeme na chvíli, a pokud možno s rozumem, říkat pane, neposlechnout si Kosher blues, a také se trochu naladit na vlasteneckou vlnu a vypít si životabudič z některého z hrnečků v barvě trikolory.

Závěrem už se jen sluší popřát, ať nám všem při přechodu ze starého roku do toho nového, i do dalších dnů a nejen nad Hradčany vždy svítí Severka, abychom neztratili směr, a kdyby snad ano, nebo hrozilo nějaké nebezpečí, ať je nablízku lev, ne ten z Kuklíkovy buše, ale ten hrdinný český dvouocasý. Ať nejsme na svátky ani ve všední dni osamocení, roční období k nám přicházejí jen s těmi nejlepšími dary a nejpříjemnějším počasím. Ať se můžeme radovat z přírodních krás, jedno dáváme-li přednost letícím oblakům, barevným kolážím polí nebo čistě živočišné kráse.

Zuzana Ottová
prosinec 2017

Obrázky jsou na stránce uloženy ve třech velikostech.
Copyright 2017 ArtForum / ICZ a.s.
Veškerá práva vyhrazena.