Výstava
Zpět | Home

Soutěž - Jaromír Rybák 2017-18, 2. část

Jaromír Rybák 2017-18, 2. část

Na konci povídání k první části virtuální výstavy Jaromíra Rybáka, která volně zrcadlí jeho aktuální retrospektivu v karlínské Galerii Kooperativy, jste se mohli dočíst, že se v jejím březnovém pokračování ocitneme v nefalšovaném Poseidonově království. Vstup do něj nám nyní autor umožňuje olejomalbou Podmořské jeskyně.

Jaromír Rybák si od tvůrčích počátků pohrává s inspirací svým jménem jako určitým osobním mottem, u něhož zkoumá, kam až ho rybí stvoření mohou ve fantazijním prostoru dovést, a patrně velmi brzy přišel na to, že hranice neexistují, či je jako nadaný tvůrce ignoruje, nebo prostě vůbec neregistruje, neboť stále vidí náměty tetelící se na horizontu. Inspirací se tak nechává unášet do podmořského světa, proplouvá bránou do nekonečného vesmíru a současně vytváří ten svůj vlastní, nesmírně osobitý.

Dojem úzké podmořské jeskyně navozuje v Galerii Kooperativy velmi dobře dlouhý výstavní prostor opisující velký půloblouk. Návštěvník jím pomalu postupuje aniž by viděl co na něj po pár metrech čeká. Hlavním, čím překvapí díla, jsou jejich rozměry, nikdo z podvodních obyvatel není podměrečný, pod půl metru se zde najde jen pár plastik. Ve virtuální podobě výstavy musíme trochu víc zapojit představivost, abychom si působivost skleněné hmoty uvědomili.

Sklo je specifické svou průzračností, schopností odrážet světlo a rozkládat ho na barevné spektrum, všechny tyto vlastnosti si ponechává i ve formě uměleckého díla, jehož krásu a charakter jimi ještě umocňuje. Nejinak je tomu u Rybákových plastik, a i když jsou ze samé podstaty materiálu skutečně křehké, jejich masivnost je řadí do kategorie těžké váhy. Rybákovy rybky nejsou žádné čudly, ale skutečný respekt vzbuzující tvorové, z nichž mnohé bychom pravděpodobně v hlubokých vodách při potápění potkat nechtěli. Široce rozevřené tlamy olemované řadami zubů, skleněné čelisti, které když sklapnou, tak jistě nepustí. O nic více na klidu by nám na mořském dně nepřidaly pod rozměrnými skleněnými klobouky vyčkávající bronzové Hladové kameny s nenasytně otevřenými tlamami.

Stůl rybích radostí, jehož desku alternuje hejno ryb, září už zdálky. Svou magickou aurou si k sobě každého ve svém dosahu nekompromisně přitáhne. V reálu je mnohem impozantnější, a je nad vší pochybnost, že u něj spolu s bohem všech moří hodují víly, nebo věští světu osud nejváženější kněžky. Možná ze všech Rybákových děl nejvíce potvrzuje autorova slova o spojení skla a kovu, k němuž ho vedla chladnost, či až určitá nudnost skla jako materiálu. Sklo je, podle Jaromíra Rybáka, víc na efekt, bronz má hlubší obsah. Jejich spojením dochází k harmonii, nebo naopak ke kontrastu. Díla dostávají opulentní až barokní vzhled, mají velký rozsah zpracování a často obsahují detaily, které nejsou na první pohled zřejmé. Například gravírování na bronzové zbroji Atlase nebo pavučinově éterické portréty, které při pozorném nahlédnutí spatříme ukryté uvnitř průzračných koulí připomínajících ty věštecké. Lze jen spekulovat, zda by byl autor ve středověku za čaroděje, a tudíž vzývaný nebo spíš brzy upálený.

Přes své okouzlení podmořským světem a vesmírem není Jaromír Rybák monotématický, dokládají to mj. i malby jako Pasáčci, Krajina v Bezdružicích či humorná reminiscence na staré mistry, Bufíkova nevěsta. Modrozelenou škálu barev, však autor většinou neopouští ani souši. Azurová modř a tyrkys vykreslují stejně přesvědčivě magickou hlubinu jako les či pole. Kde si to námět žádá, nastupuje šerosvit nebo hluboká černošedá temnota, anebo naopak v duchu zmiňované opulentnosti, blyštivé zlato.

Rybákovy tvorby se námětově dotýkají i nejrůznější aspekty lidské civilizace. Patří mezi ně Zikkurat, někdy uváděný jako Mrakodrap. Průzračná, křišťálový vrch připomínající a neméně křehká Babylonská věž. Tématicky podobný je i Stůl Město budoucnosti, v rámci retrospektivy vystavený pod jménem Stůl Obzor. Kam se šplhají výškové budovy, proč se chtějí dotýkat oblak? Na to můžeme hledat odpověď sami. A možná má ve svých dílech stále co objevovat i autor, třeba právě proto jim přisuzuje různá jména.

Na svých webových stránkách Jaromír Rybák píše: "Pokud mou práci někdo pochválí či se s ní ztotožní, je to vlastně vytváření nových přátelství s lidmi, kteří jsou podobně naladěni. A to je smysl mé práce." Jestli jste se tedy během procházení virtuální, nebo případně i reálnou výstavou napojili na autorovu fantazii, porozuměli jeho vidění světa, získali jste v sobě navzájem duchovně spřízněného přítele.

Zuzana Ottová
březen 2018

Jaromír Rybák a svět jeho fantazie

Sklo je nádherný a výjimečný materiál pro uměleckou tvorbu. Jaromír Rybák patří mezi tvůrce, kteří propadli jeho kouzlu a podstupují velmi složité a zdlouhavé pracovní postupy na cestě k působivému výslednému dílu v podobě plastiky či objektu.

Autor měl možnost rozvíjet svoji výtvarnou kreativitu nejprve na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě a posléze v ateliéru skla prof. Stanislava Libenského na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Při pohledu na jeho práce z této doby zrání je překvapivě zřejmé, že autorův pozdější výtvarný výraz měl již tehdy své pevné kořeny. Rybáka fascinoval svět neobvyklých tvorů a rostlin, který jeho fantazie ještě rozvíjela. Následně, v ateliéru skla profesora Libenského, se mu naskytla možnost experimentování s technologiemi i s prolínáním odlišných výrazů. Příkladem jsou jeho orchidejové jardiniéry z konce 70. let 20. století, které svým výrazem předběhly dobu. V době preferování estetiky elementárních tvarů a optických efektů je v nich odvážně spojena uměřenost brusu se syrově neestetizující modelací.

Podobné využívání neobvyklých přístupů, aplikace zdánlivě nesourodých materiálů, provokující kontrasty a důsledné prošlapávání si vlastních cest provází celou další tvorbu Jaromíra Rybáka. V roce 1982 zaujal rozměrnou plastikou Muž. Sestava konstrukce z kovu, lehaného skla, malovaného plochého skla a tavených skleněných dílů působila svojí neurvalou brutalitou jako šok vedle vyprecizovaných objektů s hrou světla a iluzivních lomů. Pro Rybáka však nebylo kýženým cílem vyvolávat kontroverze, jen svobodně použil jiné výrazové prostředky, než bylo obvyklé.

Souběžně s monumentální polohou rozvíjel v první polovině 80. let 20. století novátorskou technologii stavování broušených segmentů. Pracoval společně s Gizelou Šabókovou a posléze s Janem Štohanzlem. Na styčných plochách stavovaných částí byly filigránské rytiny, mřížky z plátkového zlata, malované kompozice fantastických tvorů a jiné. Výsledkem byla velmi intimní díla s výrazem křehké krásy uvnitř mohutného bloku. O tom, že je možné dosáhnout touto technologií výrazné vnitřní monumentality svědčí vrcholná práce z roku 1986 - portrét Vladimíra Kopeckého.

Ve stejné době zasáhl Rybák i do oblasti tvorby vitrají. U malovaných prací nalezneme styl s vlivy nové figurace. V dalších dílech jsou zasazené modelačně uvolněné tavené reliéfy i přesně broušené díly z plochého skla. Autor s velkou přesvědčivostí odstranil zaběhnutá dogmata. Šel ve výrazu proti zásadám tradiční výstavby vitraje a jejího fungování jako předělu mezi vnějším a vnitřním prostorem. Vytvořil tak formu prostorových a dvoupohledových obrazů.

Od druhé poloviny 80. let 20. století až do současnosti se Jaromír Rybák soustředí především na tvorbu skleněných plastik tavených do formy, následně broušených a jinak dotvářených. Ctí sklo jako fascinující materiál a prezentuje ho v zářivosti, lesku i temné matné tajemnosti. Sám autor říká: "Pracuji pro vlastní uspokojení. Práce se sklem je pro mne jako dobrodružství badatelské a objevitelské cesty do neznáma. Pokaždé přináší nová překvapení. Sklo je materiál velmi náladový. Vytvářím proto objekty, které mne právě napadají a odrážejí mé momentální rozpoložení. Pokud se někomu líbí, nacházím tak zároveň spřízněnou duši a přítele."

Určujícím momentem jeho tvorby je vyžívání se v modelaci. Smysl pro plastiku spojuje se zaměřením na dramatické barevné i světelné efekty. Charakteristickým rysem Rybákovy tvorby je také kontrast protikladů. Očividná radost z nekonformní tvarové hry je jindy vyvážena stejně překvapující polohou, jdoucí až ke klasické ukázněnosti v téměř filigránském zpracování. V rámci jedné plastiky dochází k bezprostřednímu dotyku odlišných charakterů forem. Vybroušenou uhlazenost staví do sousedství s živelným tvaroslovím změti expresivně modelovaných organických forem. Mohutné tvary střídá pečlivě provedený detail. Na plastikách se uplatňuje rytina v podobě kresebné linky, povrch má strukturu vytvořenou navrtáváním, složitým leptaným dekorem nebo je zdoben naneseným plátkovým zlatem a stříbrem. Autor vše precizně tvaruje do náročných detailů. I pouhý výsek reliéfní modelace může fungovat jako svébytná sochařská krajina.

Ve volbě námětů dal Jaromír Rybák volný průchod své obrazotvornosti a svobodomyslné kreativitě. Řada fantaskních krajin jako by vystupovala z tajemna mýtického dávnověku. Vyzývavou smyslností působí tématická linie rozměrných a barevně expresivních plastik rajského ovoce. Dominantním zdrojem témat pro Rybákovu nespoutanou představivost se stal podmořský svět. Ryba je pro autora starobylým a mnohovýznamovým symbolem uctívaným již v dobách dávných kultur. Z hlubin moří se v jeho představách vynořují převážně dosud nepoznaní tvorové. Jsou nádherní, éteričtí, ladní ale i nebezpeční, draví a děsuplní. Plastiky těchto fantastických stvoření mají i temné stránky a dokáží zneklidnit. Za vizuální groteskností mnohých lze tušit podstatu démonů vystupujících z temnot lidského nitra naplněného bezradností a strachem.

Výrazným autorským přínosem Jaromíra Rybáka do světa moderní skleněné plastiky je spojení skla s kovem, který je výrazově zcela odlišným materiálem. Od 90. let 20. století používá především bronz. Autorovy plastiky z kovu a skla jsou podstatně méně početné než ryze sklářská tvorba. Každá taková práce je proto uměleckou výzvou, výsledkem jsou výjimečné a monumentálně působící solitéry.

Přístup k vzájemné souhře dvou materiálů prošel v autorově tvorbě koncepční proměnou. Vymezená role kovu jako ryze konstrukčního prvku (u výše uvedené práce Muž) se v polovině 90. let 20. století proměnila. Z bronzu vznikly části plastik s mnohdy složitou naturalistickou modelací, které tvořily protiváhu k jednoduchému tvaru skla. Takový byl například mysteriózní pohyblivý vozík, navozující dojem příbuznosti s mechanismy Leonarda da Vinci (Stříbrné ryby, 1997). Autor vytvořil také několik přízračných stolů se změtí propletených zoomorfních figur a rostlin (Stůl radostí,1996, Stůl odpočinku, 1996). Jejich groteskní bizarnost je záměrně provokativním protějškem materiálové nádhery skla, ve které se uplatňují efekty vnitřních shluků bublin a barevných závojů.

Přelomovou prací ve smyslu sochařského uplatnění kovu je plastika Hatterie z roku 1996. Robustní a naturalisticky modelované bronzové torzo archaického tvora protíná mohutný zářící broušený klín, který je symbolem nekonečné hlubiny plynoucího času.

Kov se tak stal v Rybákových plastikách rovnocenným partnerem skla. Oba materiály jsou působivými aktéry dialogu v celkovém výrazu práce. Modelované tvary z bronzu vyjadřují monumentální dramatičnost. Sklo je nositelem nadčasového elementu, zážitku setkání s něčím vzácným a ve své podstatě neuchopitelným. V plastikách brouků (např. Atlant s břečťanem, 1998, Safirínový Atlant, 1999 - 2000) i v dalších dílech (např. Vodní kameny, 2000, Hladové kameny, 2001) je dekorativní charakter skla protiváhou syrovosti kovu.

Poslední Rybákovy práce tohoto druhu jsou rozměrově grandiózní. Kruhovou plastiku Stůl městských obzorů (2010) tvoří mohutná noha s uplatněním složité architektonické výstavby, evokující podobu fantastické Metropolis. Na ní je usazena silná kruhová deska z taveného skla s reliéfní strukturou. Podobně výraznou plastikou je velmi emotivně působící Stůl rybích snů (2012), jehož deskou s motivy hejn ryb prostupuje vnitřní záře modrozeleného světla. Konstrukce nesoucí tuto "hladinu" jako by byla vynesena z útrob legendárního Titanicu. Tvary obrůstají organismy, tak jako hlubina moře pozvolna přetváří vše původně lidské k obrazu svému.

Provázání skla a kovu v jednolitý celek s prvky napětí i výrazové monumentality je jedním ze zásadních originálních momentů, které přinášejí plastiky Jaromíra Rybáka do kontextu české i mezinárodní ateliérové sklářské tvorby.

Výjimečné jsou také autorovy realizace do architektury. V celkovém kontextu jeho tvorby jich sice není mnoho, ale vždy se jedná o působivá solitérní díla. Lze zmínit například přestavbu zámku ve Schlossbergu na kasino. Ve spolupráci s Gizelou Šabókovou navrhli pro jeho hlavní halu unikátní interiérové osvětlovací těleso ze skleněných tyčí. Rozměrově se jedná o jedno z největších v Evropě (29 m délka, 6 m šířka).

Jedinečná příležitost se autorovi naskytla v roce 2000, kdy dostal zadání vytvořit skleněný betlém pro bývalou zámeckou kapli v Bezdružicích. Jaromír Rybák přistoupil k tradičnímu motivu zcela neobvykle. Výsledkem je několikatunový monument z bronzu, oceli a skla. Středová scéna narození Spasitele jako vyjádření touhy po lásce a naději je rámována motivy starozákonních příběhů a posléze prvky mytologie, kosmologie a mystiky spojené s nekonečností vesmírného prostoru. V díle jsou tak obsaženy motivy tisícileté archetypální lidské pokory, tušení čehosi mocného, řídícího naše životy jako nadčasový řád. V současné době je Rybákův křišťálový betlém umístěn na zámku v Pardubicích. Navazuje zde na rozsáhlou expozici muzejní sbírky českého ateliérového skla.

Skleněné plastiky Jaromíra Rybáka mají vzácnou schopnost zneklidňovat. Autor si hraje se svými díly, aniž by se příliš zatěžoval filosoficko-estetickým patosem. Je stržen vírem představivosti, baví sám sebe, není ovládán konformními pravidly co se smí a nesmí. Bez váhání spojí nadšení pro nádheru noblesních materiálů s nesmírně náročnými technikami zpracování, aby pak stvořil dílo provokující nevážností tématu. Jeho plastiky jsou v tomto smyslu velmi rafinovaně promýšlené. Poutají na sebe pozornost a jen stěží je lze minout v netečnosti.

Sochařskou tvorbu ze skla provází u Jaromíra Rybáka paralelní, námětově bohatá a stylově rozmanitá linie malířská a kreslířská. Mají opět společného jmenovatele - neomezenou obrazotvornost a nedozírnost krajin fantazie.

Ivo Křen
kurátor sbírky ateliérového skla Východočeského muzea v Pardubicích
září 2017

Obrázky jsou na stránce uloženy ve třech velikostech.
Copyright 2018 ArtForum / ICZ a.s.
Veškerá práva vyhrazena.