Výstava
Zpět | Home

Soutěž - Jiří Bouda 5. 5. 1934

Jiří Bouda 5. 5. 1934

Výstava připravená pro májový měsíc má ryze vzpomínkový charakter. Připomíná nedožité pětaosmdesátiny malíře a grafika Jiřího Boudy, a prostřednictvím jeho poetických litografií nás, nejčastěji po kolejích, doveze do časů nedávno i dávno minulých. Na místa, která měl rád, jež pro něj byla důvěrně známá, ale i na ta, s nimiž se seznámil jen letmo, jako když vlak profrčí zapadlým venkovským nádražím, ale přesto se nesmazatelně zapsala do jeho vzpomínek.

Grafiky, které dělí od sebe bezmála čtyřicet let, v sobě stráží poklid lázeňských promenád i pražských nábřeží a parků, dokumentují zázračně tiché a turistickým ruchem i civilizací nedotčené kouty italské přírody či ikonického města protkaného vodními kanály. Skoro slyšíte lázeňský orchestr, ruch přicházející z karlovarské Mlýnské kolonády. Možná si dokonce vybavíte rodinné fotografie nebo pohlednice, které odtud vaši rodiče a prarodiče posílali. A třeba si budete stejně jako já lámat hlavu nad rébusem, kde se vzaly na kolonádě květníky s monsterami či filodendrony, když na starých i nových fotografiích na ní vždy trůní palmy. V jaký čas tam Jiří Bouda asi byl, když zobrazil tuto netypickou květinovou výzdobu? To je totiž na Boudových litografiích možná nejzajímavější, že věrně zachycují daný okamžik a my tak stojíme před konfrontací s naší pamětí, nebo jen odhalujeme dobový vzhled a nasáváme atmosféru míst často dnes zcela změněných nebo zaniklých.

A když už jsme u vzpomínek na předky, nelze se v případě Jiřího Boudy vyhnout srovnání s jeho slavným otcem Cyrilem. Zejména u žánrových kreseb a grafik s pevnou konturou si vybavíme rozverné a často zkarikované postavy, jimiž zaplňoval městské prostředí i venkov. Je tu podobný úhel pohledu, tlumenější barevnost, najdeme i podobné náměty jako hned první vystavenou krajinu s cestou lemovanou stromy, nazvanou Poutníci. Po ní se tu plahočí lidé a jeden cyklista, u Boudy staršího pak na velmi podobné grafice nazvané Jaro šlapou do pedálů cyklisté. Co však při naší soukromé sondě genetických dispozic k výtvarnému umění u Boudy mladšího nenajdeme, je nadsázka, pohádkovost. Jakoby ho záliba v technice nabádala, aby stál vždy pevně oběma nohama na zemi. Přesto dokázal, že v jeho tvorbě nejde pouze o dokumentátorsky realistické zobrazení skutečnosti, ale že měl dar odhalovat citlivým okem v technických motivech syrové kouzlo. I obyčejná výhybka se pod jeho rukou měnila v umělecké dílo, které přitahuje pozornost svou nostalgickou poetikou. Litografie mu v tom byla dobrým pomocníkem, neboť mu umožňovala reprodukovat kresbu tak, že výslednému grafickému listu dodala iluzi pastelu.

Nebyla by to Boudova výstava, kdyby na ní chyběly mašinky, nádraží, tratě, prostě železniční tématika, která mu učarovala už jako studentovi UMPRUM, po jejímž skončení se dokonce nechal zaměstnat jako signalista na stavědle nádraží v pražské Bubenči. A že byl Jiří Bouda na kolejích jako doma, dosvědčuje i zcela přirozené používání železničářského slangu a odborných termínů v názvech litografií. Můžeme se tak kochat pohledem na Ranžírku, tedy seřazovací návěstidlo, kouknout jak vypadá šturc čili zarážedlo či chcete-li kolejový nárazník v Bubenči, nebo těšnovské odjezdové zhlaví, což je, tlumočeno nám lidem neznalým, úsek navazující na staniční koleje, na němž se nacházejí výhybky. A vzhledem k probíhající rozsáhlé rekonstrukci se grafika s Viaduktem v Karlíně rázem změnila ve svědka minulosti, zakonzervovanou novodobější podobu Nergelliho viaduktu, z něhož teď po odstrojení stala vetše se tvářící kostřička mostních oblouků.

Litografie Jiřího Boudy nestárnou, ale jsou jedinečným svědectvím, jak se měnila nejen místa, ale i dopravní prostředky od časů páry po současnost. Jednou provždy nám připomínají, jak bedlivým tichým pozorovatelem tento nadmíru skromný výtvarník byl. A jistě by ho potěšilo, kdyby věděl, že osobitým způsobem brázdí už třetím rokem českou krajinu. Kola rychlíku, jenž nese jeho jméno, denně rytmicky vyťukávají pozdravy všem stanicím, hradlům a příznivcům železnice na trase Praha-Pardubice.

Zuzana Ottová
květen 2019

Obrázky jsou na stránce uloženy ve třech velikostech.
Copyright 2019 ArtForum / ICZ a.s.
Veškerá práva vyhrazena.