Výstava
Zpět | Home

Soutěž - Hana Čápová 1956-2019

Hana Čápová 1956-2019

Tentokrát si dovolím vést povídání v osobní rovině. Se zadáním úvodu k srpnové výstavě, ke mně nečekaně dolehl, řečeno názvem jednoho z děl, Výkřik ticha v hlubině věčnosti. Patřil vynikající grafičce, malířce a ilustrátorce, Haně Čápové. A tak namísto obvyklé lehké letní eseje, se tu chci vyznat z obdivu k ní, k její práci, která tak dokonale vyjadřuje autorčiny pocity i přímost úsudku, jenž se sice nerozpakovala komukoliv verbálně sdělit, ale upřednostňovala výtvarnou verzi jako mnohem kultivovanější způsob, a pro ni i nejpřirozenější. Ve svých leptech, hlubotiscích, kresbách či malbách nechala kritiku, postřeh či myšlenku vyrůst, zkošatět, odvyprávěla ji jako mnohovrstevnatý příběh, s nejednou dějinnou odbočkou. Nechala diváka hledat hlavní i drobné indicie, spojovat je v souvislosti a přitom se kochat bravurním výtvarným zpracováním.

Dílo Hany Čápové mi v různých intervalech vstupuje do života už čtyři desítky let, těch posledních dvacet pak pravidelně prostřednictvím virtuální galerii ArtForum. První výtvarné setkání proběhlo formou ilustrace u jakéhosi článku, z níž na mě se vší panovačností shlížela tvář ženy, kterou jsem tak dobře znala a přitom jsem o to vůbec nestála. Velmi pravděpodobně jejím předobrazem nebyla ta, již jsem v ní viděla, ale zasáhla mě a stejně jako autorku, shodou okolností jmenovkyni zobrazené, jsem už z paměti nevymazala, i když si mě tehdy jako bláznivou holku ještě umění tak pevně nepřitáhlo.

Za pár let vyrostlo na české kulturní scéně zjevení v podobě divadelního představení Šašek a královna, jehož tvůrcem byl můj pantomimický guru a už tu byla Hana Čápová, aby příběh prostořekého šaška a jeho kruté i osamělé královny "pro mě" zvěčnila po svém, byť se držela reálií. Komedie i tragédie o moci a švejkovství musela pro ni být velmi přitažlivým námětem, a královna Chantall Poullain s věčně zlostně semknutými rty přesně zapadla do sbírky jejích portrétů bezcitných krásek, jimž se občas některá dáma vymyká jako ona tajemná žena s jemnějšími rysy, které skrývá stejně jako zklamání za karnevalovou škraboškou, a jako štít před nelítostným světem má před sebou psíka, jemuž jako by se vrývaly do kůže vrásky, které by jinak hyzdily čelo jeho krásné paní.

Jak šel čas, přibývaly v tvorbě Hany Čápové sice pro mě už ne tolik osobní náměty, přesto o nic méně se zapisující do paměti. Do grafik a kreseb převedené příběhy už neměly podobu konkrétní osoby, ale o to více pasovaly na zpovykané lidstvo obecně. Na ně byl zaměřen především cyklus Cnosti a nectnosti, jehož realizaci autorka v jednom rozhovoru lakonicky zhodnotila tak, že vytvořila deset grafik, ale nepodařilo se jí udělat jedinou ctnost. Nějak se k ní prý nedostala. Haně Čápové nebyla cizí ironie a sarkasmus, jak dokazuje zmíněný cyklus nebo hned úvodní vystavená práce Milujeme zvířátka. Neměla příliš iluzí o světě, v němž žijeme, o lidech, kteří jej vytvářejí. Její pohled, zhodnocení bylo spíše mužské, s odstupem, žádné propašované roztomilosti v jejím díle nenajdeme. Svět byl podle ní jeden velký cirkus, a čím lepší klaun, tím smutnější pocit si z toho kterého "představení" odnášíme. Říkávala, že si dává pozor, aby se neutopila v sentimentalitě, ta že jí nesedí. Skutečně se jí uměla obloukem vyhnout. Není moc umělkyň, které by dokázaly tak naturalisticky zpracovat děsivý námět koní uvízlých v ledu. V tomto případě působí navíc jako vizionářka nebo cestovatelka časem, která si pro námět odskočila do budoucnosti a zvolila detail apokalyptické scény, kterou až o osmnáct let později natočil režisér Annaud ve filmu Talisman vlků.

Na ženy se dokázala dívat s odstupem, který mužům vlákaným do osidel beznadějně chybí. Ženy v jejích dílech jsou krásné, ale většinou zároveň chladné, často vypočítavé zlatokopky. Sama od nich nemohla být víc povahově vzdálenější, chtěla jen: "Nedělat co nechceš, aby se dělo Tobě. Nikomu neškodit, nelhat, nepodvádět. Žít normální slušnej život a moci se čistým svědomím podívat každému do očí." U Hany Čápové rozhodně nešlo o prázdná slova, a tak můžeme její díla brát tak trochu jako nastavené zrcadlo, v němž lze spatřit své nedokonalosti, ty, co nejsou na první pohled vidět, protože je nosíme v sobě, ve svém charakteru. I když Hana Čápová byla daleka nějakého mentorování a nikdy neztratila nadhled, můžeme její dílo přijímat i z této pro nás ne vždycky nejlichotivější strany, tím je ale zhodnotíme mnohem víc, než jen uznalým pokýváním hlavou: "že ta ženská ale uměla malovat".

Zuzana Ottová
srpen 2019

Obrázky jsou na stránce uloženy ve třech velikostech.
Copyright 2019 ArtForum / ICZ a.s.
Veškerá práva vyhrazena.