Tentokrát si dovolím vést povídání v osobní rovině. Se zadáním úvodu k srpnové výstavě, ke mně nečekaně dolehl, řečeno názvem jednoho z děl, Výkřik ticha v hlubině věčnosti. Patřil vynikající grafičce, malířce a ilustrátorce, Haně Čápové. A tak namísto obvyklé lehké letní eseje, se tu chci vyznat z obdivu k ní, k její práci, která tak dokonale vyjadřuje autorčiny pocity i přímost úsudku, jenž se sice nerozpakovala komukoliv verbálně sdělit, ale upřednostňovala výtvarnou verzi jako mnohem kultivovanější způsob, a pro ni i nejpřirozenější...
