Výstava
Zpět | Home

Soutěž - Jindřich Pileček 1944-2002

Jindřich Pileček 1944-2002

Malou sondou zabírající pětadvacetiletý úsek z tvorby si v aktuální výstavě připomeneme letošní nedožité 75. narozeniny osobitého grafika, malíře a ilustrátora Jindřicha Pilečka. A lepší než čas "mezi psem a vlkem", v tomto případě dobu, kdy se radostné zářivé léto ještě přetahuje o vládu se zralým podzimem, jež je neochvějnou předzvěstí konce jedné etapy přírodního koloběhu, a který umí být současně stejně smutný, pošmourný jako hřejivý a nezištně rozdávající dary přírody, si pro Pilečkovu vzpomínkovou retrospektivu těžko vybrat.

Jen u něho ono "předávání žezla" probíhá méně vyrovnaně. Idylické scenérie, jakou je mladý jezdec na koni stoupající po cestě ozdobené krajkovím měkkých stínů, dostávají prostor vždy až po velkém defilé surrealisticky pojatých děl, u nichž vysvětlující názvy jako Noční slunečnice, Oko nebo Přízrak jen prohlubují jistotu, že v nich číhá temnota, a vzbuzují až nepříjemný pocit, že nejen v grafice kdosi neviditelný někoho sleduje, ale že se současně dokáže dívat i ven, mimo rám.

Jindřich Pileček byl zkrátka mistr tušeného, kouzelník míchající ďábelsky nenápadné ingredience, používající k budování atmosféry zdánlivě obyčejné rekvizity, umějící ve výtvarném díle budovat napětí stejně dobře jako to na filmovém plátně zvládal legendární Alfred Hitchcock a na poli literárním Stephen King. Přesně taková je na první pohled prázdninovou idylkou lákající Zátoka, ale stačí se zaměřit na les postupující až k břehu, s jeho sloupovými kmeny a neviditelnými korunami. Působí jako varovná hradba upozorňující, že na pevnině nikdo z přijíždějících po vodě není právě vítán. Napjatou náladu umocňují zbytky dřevěné konstrukce tyčící se nad hladinou jako symbolický kříž. Právě takové drobné detaily, věci, zvířata, hmyz, které při zběžném pohledu přejdeme bez povšimnutí, protože se soustředíme na ústřední motiv, rád do grafik zakomponovával, aby dokreslily či podtrhly motiv či náladu.

Pilečkovi grafické příběhy, pro jejichž vyprávění používal nejčastěji techniku hlubotisku, případně leptu, a někdy i kombinovanou techniku, se odehrávají většinou v noci, jevištěm jim je reálná či fantaskní krajina, kde leckdy neplatí fyzikální zákony, a osvětlovacím reflektorem tajemná luna. Přesně tyto atributy má Kočičí noc, u níž se můžeme jen dohadovat kdo nebo co je ukryté pod plachtou, komu to dělá společnost, či ho hlídá nadnormativní černá kočka. Jako pokračování příběhu působí další grafika, na níž utíká nocí vyděšený hoch.

Na všudypřítomnou ruku osudu pak upozorňují práce jako Slečna Fortuna či Kartářka. A bytosti z grafik si toto velmi dobře uvědomují, působí jako by se mu už dávno odevzdali, a přesto je tato skutečnost stále ještě znepokojuje.

V knižních ilustracích, které tu zastupuje Don Quiojote, Pileček příliš neexperimentuje, naopak se drží obsahu, čímž ctí jejich autora, kterému je pomocníkem zprostředkovávajícím jistější cestu ke čtenáři.

Třicítku vystavených děl uzavírá příznačně Zahradník. Starý muž, jehož stín osciluje mezi strašákem, napovídajícím, jak člověka léty profese může změnit, po děsivý přízrak nicoty, na jejíž hranici už stojí, a v němž opět můžeme vidět paralelu s ročními obdobími, s uzavíráním jednoho životního cyklu. Ten, který patřil Jindřichu Pilečkovi, se uzavřel už před sedmnácti lety, ale svou tvorbou nás autor dál podněcuje, abychom svět zkoumali z různých úhlů, nakukovali pod roušku ukrývající skutečnost, která může být stejně tak šokující, jako příjemná.

Zuzana Ottová
září 2019

Obrázky jsou na stránce uloženy ve třech velikostech.
Copyright 2019 ArtForum / ICZ a.s.
Veškerá práva vyhrazena.