Výstava
Zpět | Home

Soutěž - Pavel Štecha 1944-2004

Pavel Štecha 1944-2004

Říjnová výstava má jednoznačně vzpomínkový charakter, prostřednictvím šestadvaceti fotografií si připomeneme dokumentární tvorbu Pavla Štechy a tím i jeho nedožité 75. narozeniny a 15. výročí úmrtí. Současně pro všechny, kteří na stránky zavítají a mají v rodném listu roky korespondující s těmi z fotografií, bude kaleidoskopickým náhledem do jejich dřívějších životů, do prostředí v němž se postupně odvíjely. Štechově retrospektivě by tudíž slušel název: Takový jsme byli - tak jsme tu žili.

Coby dobrý pozorovatel, neopomněl Pavel Štecha hledět i do svého nitra a všiml si faktu, který sice všichni podvědomě známe, ale asi jen málokdo si ho uvědomuje, a to, že vzpomínky se nám vybavují pouze jako statické obrazy, jsou to svým způsobem fotografie, které máme uložené v paměti. Pokud si však pozorně projdeme výstavu, zdá se, že to přes autorovo tvrzení funguje i obráceně. Snímky nám předkládají modelové situace a při pohledu na ně se v naší hlavě spouští kratičký film, kterému nechybí zvukový doprovod. Uslyšíme dunění tanků na pražské dlažbě v onen osudný 21. srpen, možná se k němu přidá i hukot stíhaček nad hlavami. Při pohledu na bavící se omladinu se v nejedné hlavě rozburácí motory na brněnském okruhu při slavné Grand Prix. Bez ohledu na časové zařazení a nadšenou, dobrovolně povinnou účast či její bojkot pak snímek Spartakiáda s nastoupenými cvičenkami rozezní v hlavě vlezlou melodii od Michala Davida. A nad fotkou usmívajícího se davu třímajícího v rukách klíče, zazní specifický kovový cinkot, symbo vytoužené svobody.

Všechny tyto Štechovy fotografie můžeme označit jako zdokumentovanou paměť národa. Pak tu máme další kategorii, a přestože i v ní jsou zachyceny obecně známé skutečnosti, každý už je vnímá v osobnější rovině. Pohled na hru i do soukromí dětského pokojíčku jistě rozevře v hlavách všech "-sátiletých" fotoalbum, kde o podobné, možná už značně vybledlé vzpomínky nebude nouze. Stejně tomu bude u cyklu Majitelé chat. S českým fenoménem, který po letech opovrhování a ofrňování se, když se nám otevřely ty hranice, slaví nevídaný comeback a ceny těch nejobyčejnějších "chajd na hororu" stoupají do dříve těžko věřitelných výšin. Na chataře, jaké zachycují syrové černobílé fotografie Pavla Štechy, už narazíme jen sporadicky. Kdyby se autor opětovně vrátil na místo činu, někteří pokračovatelé budou mít sice blahobytný pupek a pivko před sebou i nyní, ale na odiv bude kolem nich vystavena zahradní technika a za nimi se bude skvět prefabrikovaný krb. Při zmačknutí spouště u snímku Krkonoše, jakoby o pět let předběhl čas, kdy o zimní dovolené otců s dětmi natáčela režisérka Poledňáková komedii století. Jak lehce bychom za anonymní tváře sledující jakýsi pořad v televizi doplnili Michala, Alberta nebo Pepu.

Třetí celek, který prezentuje tvorbu Pavla Štechy, je věnován stáří. Kromě působivě zvěčněných postav, kterým už mnoho chvil nezbývá a na ty veselejší mohou leda vzpomínat, je zejména cyklus z Domova důchodců u sv. Tomáše, fascinující zjištěním, že se jedná o autorovu diplomovou práci. Že tehdy tak mladý člověk dokázal nejen vystihnout ono beznadějně odevzdané čekání na nic, ale že v seniorech vzbudil potřebnou důvěru se mu před objektivem takto otevřít. Pravděpodobně je to dáno tím, jak sám Pavel Štecha vysvětloval, že v každém snímku musí být citově zainteresovaný. Třeba u chatařů, kteří mohou vyvolávat i ironický úsměv, osobně portrétované neměl v úmyslu zesměšnit, prostředí rekreačních osad důvěrně znal, a uměl proto věrně zachytit jejich rub i líc.

Poslední sekce výstavy je spjata s novodobou historií naší země, přibližuje z profesního hlediska pravděpodobně nejdůležitější Štechovu etapu, která začíná rokem 1989, kdy se stal oficiálním fotografem Občanského fóra. Stařečky v levných oblecích a chataře v montérkách vystřídala politická garnitura, do jejíž rukou lidé vkládali své naděje na skutečně lepší zítřky. Z této doby pochází dnes již ikonický snímek demonstrantů podávajících příslušníkům veřejné bezpečnosti ukrytým za ochrannými štíty květiny, či portrét Václava Havla připoslouchávajícího co šeptá anděl do ucha apoštolu Matoušovi na obraze Mistra Theodorika.

Když začneme zkoumat jednotlivé "davové" fotografie podrobněji, odhalí se před námi další rovina vyprávění. Hned první fotografie ze srpnové okupace jakoby převracela role, lidé obklopující vůz si prohlížejí sovětské vojáky jako opičky v zoo, beze strachu a mladý voják se, řečeno slovy klasika, "stává menším a menším". Hra na kočku a myš se na okamžik obrátila a z okupanta je nešťastný uzlíček. Ne lépe dopadli "muži zákona" na spartakiádní fotce. Ženy se po nich dívají, smějí se a možná i něco vykřikují. Jako scéna z bondovky působí snímek ze Jmenování 1. československé vlády v roce 1989. Gustáv Husák otočený zády k objektivu tu má všechny nastoupené "na buzerplace", až na jediného se šedé eminenci nikdo z členů nové vlády nedívá do očí. Vyvolávají povětšinou dojem naprogramovaných loutek v moci padoucha, jenž chce zničit svět, a které se za chvíli rozběhnou splnit svůj úkol. Škoda, že nám Pavel Štecha díky své schopnosti vidět věci i z jiného úhlu, nemůže převyprávět pokračování tohoto příběhu. Kdo ví, jaký by byl. Končil by happy endem?

Zuzana Ottová
říjen 2019

Obrázky jsou na stránce uloženy ve třech velikostech.
Copyright 2019 ArtForum / ICZ a.s.
Veškerá práva vyhrazena.