Výstava
Zpět | Home

Jaroslav Kučera - 75

Říjnová výstava dalšího z letošních jubilantů, Jaroslava Kučery, jako by se sladila s podzimním počasím, a nejen pro černobílé fotografie, kterými je na ní zastoupen. Z mnoha z nich čiší bezútěšnost, syrovost života lidí často z okraje společnosti, nebo z míst, o nichž svět ani neví, že existují. Nenechme se ale onou na první pohled ne právě optimistickou atmosférou odradit. Lacinou aranžovanou líbivost děl u tohoto autora vždy nahrazuje výpovědní hodnota, autentičnost oněch mikropříběhů načrtnutých ve spolupráci filmového pásu, objektivu a jejich parťáků ve fotokomoře.

Třicítka vystavených snímků, kdy každý z nich zastupuje jeden rok z posledních 30 let minulého století, je nejen tvůrčí retrospektivou fotografa, ale současně retrospektivou života v naších republice a krajinách zeměpisně i mentalitou mnohdy vzdálených, do nichž se vydával za inspirací, za dokumentaristicky laděnými snímky, které překvapivě nacházejí zrcadlení v těch, jež pořídil v našich městech, městečkách a vsích, a které od sebe dělí i několik desítek let a přesto jsou si tak podobné, jako by mezi nimi neexistoval čas, ani vzdálenosti, nerozhodovalo státní zřízení.

Vzhledem k dataci mohou vyvolávat vzpomínky v generacích, které do nového tisíciletí vstupovali minimálně jako dítka školou povinná, a té současné mohou vyprávět o tom "jak to tenkrát chodilo". Při konfrontaci hned s první fotografií mě vzpomínka přenesla na obrovské náměstí. Za měsíc mi bude teprve šest, a tak jsem trochu nervózní z toho nekonečného lidského hada, do něhož jsme se s mámou zařadily. Pamatuji si, jak před i za námi stálo hodně studentů a najednou jsem zahlédla pratetu v perziánovém kožichu s fialovým přelivem a kytičkou v ruce, která se s naprostou samozřejmostí zařadila po bok oné vlasaté i jinak neformálně vyhlížející mládeže. Ten výjev, jak bolestivá smrt a odpor k tomu, co ji vyvolalo, spojila lidi, kteří by jinak měli jen stěží něco společného, mi vždycky při zmínce o Janu Palachovi vytane na mysli.

Výstava nabízí i zajímavou konfrontaci dvou akcí z opačných konců politického spektra, kde jedna byla myšlena smrtelně vážně, a druhá více méně v recesi, paradoxně tu první provázejí šťastné tváře, tu druhou podezíravé či nesmělé. Že se v prvním případě jedná o záběr prvomájového průvodu, není až tak těžké uhádnout, ten druhý sice necudně naznačuje, ale kdo si dnes ještě vzpomene na Nezávislou erotickou iniciativu, které zprvu předsedal sexuolog Radim Uzel.

Někdy fotografie vyznívá i jako vtip, třeba když dva uvědomělí budovatelé lepších zítřků vyhlížejí v prvomájovém průvodu s nepříliš velkým nadšením, ba až nejistě a zvědavě onu budoucnost, již hlásá transparent nad jejich hlavami. Obdobný výraz si nasadil i milicionář třímající zcela jistě nějaké úderné heslo, které na smůlu nevidíme, a tak nemůžeme posoudit, proč ho nenese se vší hrdostí dohlížitele nad socialistickým pořádkem.

Pokud si chceme vyvodit z prohlídky výstavy nějaký závěr, pak můžeme jednoznačně říct, že spokojení jsou na fotografiích vlastně jen ti, pro něž platí latinské úsloví: "chléb a hry", jež tady zastupuje dobře naložený utopenec a rozverné nahotinky v hostinci U Müllerů či spoře oděný Milan s Ivanou ve svém bytě.

Jaroslavu Kučerovi přejme do dalších let, aby byl nadále svědkem neokázalých i okázalých her na soukromých či veřejných kolbištích, aby si mu náměty a situace hodné zdokumentování samy stoupaly před fotoaparát.

Zuzana Ottová
říjen 2021

Obrázky jsou na stránce uloženy ve třech velikostech.
Copyright 2021 ArtForum / ICZ a.s.
Veškerá práva vyhrazena.